S kytaristou a zpěvákem Martinem Schusterem byl rozhovor v plánu už kolem recenze druhé desky jeho projektu/kapely FACE THE DAY. Souhrou různých událostí k němu však dochází až nyní, kdy se na obzoru pomalu zjevuje kosmická loď projektu MARTIANS. Nejen o nich, ale třeba i o konci MINDWORK, který nemusí být definitivní, je následující povídání:

Odkud se vzal a jak se k hudbě dostal Martin Schuster?

Jsem rozený Pražák a k hudbě jsem se dostal už v mládí, kdy jsem registroval nahrávky, které si tehdy doma pouštěl můj táta. Jednalo se vesměs o klasický heavy metal jako IRON MAIDEN nebo BLACK SABBATH. Mě ale nejvíc zaujali RUNNING WILD s jejich živákem „Ready For Boarding“. Konkrétně „Raise Your Fist“ byla asi mojí první oblíbenou skladbou v životě. Zpíval jsem si ji dřív, než jsem se vůbec naučil mluvit (smích). Je asi pochopitelné, že na metalové muzice mě nejvíc přitahovala kytara, a když mi bylo kolem patnácti, podařilo se mi s pomocí mé tety jednu protlačit domů. Byla to nějaká prapodivná kopie Fender Stratocastera, ale já byl šťastný i přes to, že Stratocaster byla asi tak poslední kytara, která by se mi tehdy líbila. No a od té doby mě hudba neopustila.

Jaké byly plány při založení MINDWORK a jak se potkaly se skutečností? Máš představu, jak se prodávala obě vaše alba?

Tenkrát jsme moc neplánovali, prostě jsme jen chtěli hrát muziku, která nás bavila. Ani jsme se nepozastavili nad faktem, že techničtější metal ála CYNIC, DEATH nebo PESTILENCE, byl v té době prakticky mrtvý žánr.

Vzpomínám si ale, že se mě na podobnou otázku tenkrát zeptal Dejvy Krédl, když jsem s ním někdy před vydáním debutu dělal rozhovor na rádiu BEAT. Já mu odpověděl, že nejvíc by pro nás bylo zahrát si na festivalu BRUTAL ASSAULT. A on nám k tomu tenkrát dopomohl a skutečně jsme si tam zahráli, celkem vlastně třikrát. Za to mu zpětně děkuju. Vůbec kolem nás tenkrát bylo několik moc fajn lidí, kteří nám nějakým způsobem pomohli, ať už se jedná o Bizziho, Loomise a spol. z MarastMusic nebo Shindyho a Tomáše Fialu.

Co se týče prodejů, ty se myslím pohybovaly v řádu několika málo stovek u obou alb, s tím, že debutu se prodalo víc, než „Eterey“. To ale nepočítám speciální vydání obou CD u amerických Divebomb Records, kde o prodejích nemám přehled.

Vraťme se ke konci MINDWORK. Co rozhodlo, že sis řekl, že tuhle (na „CZ underground“) úspěšnou skupinu s nominací na Anděla uložíš k ledu a rozjedeš něco nového s čistým štítem, tedy i pod novým názvem?

Tehdy padl samozřejmě i nápad pokračovat pod stejným jménem dál, ale jsem rád, že k tomu nakonec nedošlo. Na to se událo až moc změn. Byly tam i nějaké menší konflikty uvnitř kapely a já jsem pocítil potřebu začít nanovo a jinak. Ale nevylučuji, že v budoucnu MINDWORK zase oprášíme…

FACE THE DAY jako projekt debutoval v roce 2016 albem „Corroding Dreams“, které však v porovnání s aktuálním počinem působí trochu jako chudý příbuzný, respektive takové lepší demo. Jak s odstupem hodnotíš svůj první „samodomo“ počin a jaké na něj byly ohlasy?

Nemůžu ho ani slyšet. Bohužel je to deska, které padla za oběť mému seznamování se světem recordingu, mixu a produkce. Souhlasím s tebou, že je to spíše demo, možná ani ne lepší (smích). Skladby mi nepřipadají vyloženě špatné, ale nutně by potřebovaly lepší aranžérské a zvukové ošetření. Vyloženě špatné ohlasy jsem ale na „Corroding Dreams“ nezaznamenal, občas mi někdo dokonce řekne, že se mu debut líbí víc, než „Stuck In The Present“.

Chtěl jsi od počátku nahrávat všechno úplně sám nebo byl model - koho potřebuju, ten hostuje -  předem daný a na první pokus jen nebyli vhodní lidé?

Lidé by se asi našli, ale jde spíše o to, že tvorba muziky je pro mě celkem osobní záležitost a přijde mi tedy logické tvořit ji v izolaci. Živé provedení je pak samozřejmě o něčem jiném.

Ale to neznamená, že nerad spolupracuji s ostatními muzikanty. Například spolupráce na skladbě „Torn To Pieces“ Oty Hobsta, nahrání kytarových sól na poslední EP Dejvyho kapely SECTESY nebo náš společný projekt s Martinem Spacoshem - MARTIANS, jsou toho jasným důkazem.

Konečně se dostáváme k druhému zápisu „Stuck In The Present“. Bez debat mnohem dotaženější dílko vyšlo v říjnu loňského roku, a o tom, že mu věříš, svědčí nejen zahraniční produkce, ale rovněž kupříkladu skutečnost, že vychází i na dnes opět módním vinylu. Jak ses k tomu všemu dostal a z čeho do kapely investuješ, protože to krom úsilí stálo určitě i dost peněz?

Díky. Největším impulsem pro profesionálnější produkci byla asi má nespokojenost s tím, jak zvukově dopadla debutová deska. Jelikož jsem fanoušek produkce Riche Costeyho, naivně jsem zkusil napsat přímo jemu, jestli by mi pár skladeb ze „Stuck In The Present“ nesmíchal. Pochopitelně byl zaneprázdněn na dlouho dopředu, ale doporučil mi svého asistenta Nicolase Fourniera, který stál u zrodu alb takových kapel, jako jsou BIFFY CLYRO nebo MUSE. S Nickem jsme si plácli a nakonec je většina mixu na desce jeho práce.

Co se týče vinylového vydání, s tím mi pomohl Berry z Magick Musick, pokud to čte, tak zdravím!

Všechny finanční věci kolem FACE THE DAY jsou pak čistě DIY.

Jak jsi vybíral hostující hudebníky na nahrávku?

O Pokim (Jan Švec) z kapely CRUEL vím, že je výborný baskytarista. Navíc jsou s naším bubeníkem Morbem (Filip Kitnar) dobří přátelé a dřív spolu hráli v kapele HELL, takže představa, že by se po letech zase sešli na nějaké nahrávce, mi přišla hezká. Původně jsem chtěl Pokiho využít jen na singlovce „In The Dying Sun“, ale byl jsem s jeho linkou tak spokojen, že jsem ho oslovil i s titulní skladbou „Stuck In The Present“.

Druhého hosta, Martina Plachého, už registruji dlouhá léta zejména prostřednictvím jeho kapely JAZZ EFTERRÄTT. Do skladby „Settle Down“ jsem potřeboval saxofonové sólo, tak mě napadlo oslovit právě jeho. Nakonec kývnul a byla z toho fajn spolupráce – nahrávalo se v mém domácím studiu, Martin vyšvihl několik čistě improvizovaných tejků a já si pak vybral ten, co se mi líbil nejvíc. Byla to z jeho strany opravdu profesionální práce.

Třetím hostem je Martin Spacosh, kterého mohou čtenáři znát třeba z BETWEEN THE PLANETS, a to byla další jasná volba. S Martinem jsme hudebně naladěni na podobnou vlnu a spolupráce s ním je vždycky bezproblémová. Potřeboval jsem jedno místo ve skladbě „With Faith On My Side“ zaplnit nějakou zajímavou plochou, tak mě napadlo zkusit Spacoshe. Poslal mi zpět kytarovou texturu, kterou jsem pak na albu použil. Podílí se i na skladbě „Elevator To The Sky“, elektronické bicí v intru skladby jsou jeho prací.
Na co bych ve spojitosti se Spacoshem ale ještě rád upozornil, je náš společný projekt MARTIANS, s nímž chystáme desku, která snad vyjde někdy během roku 2020. Myslím, že to bude opravdu zajímavý kus muziky.

Nebuď tak skoupý, v jakém duchu se MARTIANS ponesou a jak jste daleko s nahráváním?

Myslím, že se jedná o čistý průnik mé a Spacoshovi hudební osobnosti. Autorství naší připravované desky skutečně odpovídá tomu, že na jednotlivých skladbách má každý z nás +/- 50% zásluhu. Docela obtížně se mi naše muzika zařazuje, takže bych to asi nazval alternativním rockem (smích). Od metalu je to ale rozhodně nejvzdálenější album, na kterém jsem se zatím podílel.

V tuto chvíli máme většinu skladeb nahranou, zbytek dofinalizujeme v rámci cca dvou měsíců a začne se pracovat na mixu. Počítám, že někdy v půlce roku se začneme s naší hudbou pomalu ozývat.

Musím se přiznat, že mě neustále překvapuje tvoje pěvecké zlepšování se. Jak se z „chrčouna“ stane melodický zpěvák? Trénuješ nějak hlas nebo bereš hodiny zpěvu?

U mě je to dlouhý a stále trvající proces započatý pořízením akustické kytary někdy před 8 lety. Tenkrát jsem se i na nějaké hodiny zpěvu přihlásil, ale po pár lekcích zjistil, že tudy cesta nevede. Zaseknul bych se na technických aspektech, jejichž dodržování by mě při zpěvu akorát otravovalo a odvádělo od toho podstatného. Osobně se za zpěváka ani nepovažuji, nemám kdovíjaký rozsah, ale baví mě to a asi v tom budu pokračovat (smích).

Máte za sebou i první živá vystoupení, to startovní před FORGOTTEN SILENCE v Plzni. Jak FACE THE DAY fungují živě? Kdo hraje a jde stále ještě jen o tvůj projekt, nebo dochází k postupnému přerodu v běžně fungující skupinu?

V Plzni jsem měl zrovna chřipku, takže se mi nehrálo zrovna podle mých představ, ale nějak jsme to odehráli. Jak to ale funguje naživo nemůžu hodnotit, to se budeš muset někdy přijít podívat sám. Nejbližší koncerty odehrajeme 10. 4. 2020 v Praze a 11. 4. 2020 v Plzni spolu s legendárními WAYD, kteří se vrací na scénu. Akce pořádá MarastMusic pod názvem “Broken Eggs Tour“.

Každopádně jsem moc rád, že se nám s Morbem podařilo sehnat tak talentované spoluhráče, jakými jsou Dominik Vozobule na basu a Jirka Rambousek na kytaru - dva mlaďasové z Konzervy, kteří své nástroje ovládají opravdu bravurně. Těžko ale říct, jestli jsme kapela nebo projekt. Fungujeme v takovém ambivalentním módu – zkoušíme a vystupujeme normálně jako kapela, ale na nové muzice pracuju v izolaci.

Postřehl jsem i skromnější promítací plátno? S tím jsou nějaké větší plány do budoucna?

Větší plány asi ne. Připravil jsem k našim skladbám nějaké vizuály, které se dají využít, pokud je k tomu klub přizpůsoben. Pokud ne, tak to nehrotíme a hrajeme prostě bez nich. Myslím, že jsme to použili zatím jen v té Plzni.

Jaké byly vůbec ohlasy na vystoupení?

Myslím, že v celku kladné, i když jsem jich moc nezaznamenal. Musíme začít více koncertovat.

Předpokládám, že zkoušíte a je ještě dost brzy, ale máš už nějakou představu, kam by se FACE THE DAY mohli vrtnout na příští nahrávce?

Většinu hudby na novou desku mám složenou a bude to zase krok trochu jinam. Co mohu však říci s jistotou je, že tam bude méně zpěvu. Nebudu ale víc prozrazovat, protože jakmile je to někde napsané, dostanu utkvělou představu, že se toho musím držet.

Teď je ale na pořadu dne hlavně debutová deska MARTIANS.

Můžeš doporučit našim čtenářům nějaká jména, ať už z cizí nebo z domácí scény, které má Martin Schuster v oblibě?

Z modernější muziky mě hodně baví třeba TAME IMPALA, zbožňuju RADIOHEAD a všechno kolem nich, taky teď poslouchám dost post rocku – MOGWAI, NORDIC GIANTS, nebo i čeští FAT OLD DONALD, které jsem objevil náhodou, když měli koncert pár kroků od mého bydliště. Z českých kapel bych ještě doplnil třeba ANDROID ASTEROID, vyrazil jsem naslepo na křest jejich poslední desky a dost mě zaujali. Vím, že jsme na převážně metalovém zinu, ale z tohoto ranku mě poslední dobou nic moc nezasáhlo.

A tradiční prostor pro závěrečný vzkaz…

Zdravím všechny čtenáře METALOPOLIS a budu se těšit, že se třeba potkáme na nějakém koncertě.